Z vysněného výletu na dva měsíce za kitesurfingem do jižní Ameriky se stal najednou skoro rok. Po ani ne měsíčním pobytu ve střední a severní Evropě jsem se vydala zpět, tentokrát za prací jako sportovní psycholožka na světový kitesurfový pohár v Brazílii. Jedna příležitost mě vedla k další a tak jsem si pomalu, ale jistě začala zvykat na nikdy nekončící karibské léto. Na začátku roku 2020 jsem se po dlouhé cestě autobusem z Peruánského hlavního města Limy dostala přes Ecuador až do Kolumbie, o této cestě zase někdy jindy. Silvestr minulého roku jsem oslavila na nejsevernějším cípu jižní Ameriky, v Cabo de la Vela s mými milými z kitové školy Awalayuu.
Cabo de la vela
Tato malá vesnička leží na okraji krásného zálivu, který je obklopen chýšemi místních obyvatel, kteří tvoří jednu z největších endogenních skupin Kolumbie. Na první pohled nebudí tato v poušti ztracená vesnička, 3-4 hodiny offroadovým autem vzdálená od nejbližšího města, absolutně žádnou výjimečnost. Svou celosvětovou známost však získala mezi milovníky větrných sportů díky své větrnosti a výchovou jedněch z nejlepších světových kiterů (@valentin, @beto, @nelson a @juanrodriguez). Vítr je tu celý rok, od prosince do října okolo 28 uzlů, v mezidobí se tu pořád dá létat na větších kitech mezi 12-15 metry.
Kite - work - eat - sleep
Začátek roku tady vypadal velmi slibně, nezastavili jsme se, co se kitesurfových klientů týče. K tomu jsem se sama konečně zase učila nové manévry a začala pořádat kitesurfové kempy s acrojógou a mindfulness tréninkem. Jinak je tu život velmi jednoduchý. Bydlíte na pláži, pár kroků od mořského břehu, ráno zde dostanete místní specialitu Arepy - kukuřičné placky se sýrem pečené na grilu a talířem čerstvého ovoce nebo smoothie. Zajdete si zakitesurfovat, v poledne si pochutnáte na čerstvě vyloveném humrovi na česneku, po odpoledním šlofíku v houpací síti si dáte odpolední kite-surfový trénink. No a večer, celý vyhladovělí, si můžete užívat pizzy podle vašich představ a pozorovat představení místních kitesurfistů se západem slunce v pozadí. Tak tu jde den za dnem, čas letí velmi rychle a kitování se vám díky perfektním podmínkám dostává pod kůži prostě automaticky.
Corona?
Jak jste již asi odhadli, i když se tu denně vystřídají návštěvníci z celého světa, je tu člověk přece jen dosti odtržen od uhoněné reality našeho světa. První zprávou o věcech budoucích byla zmínka jednoho brazilského účastníka našeho kempu, který vyprávěl o nějaké nové nemoci z Číny. Nakažení prý jednoduše z ničeho nic padnou a jsou mrtví. Byl únor, Čína byla daleko a možnost přivodit si nevolnost kvůli nečisté vodě byla větší realitou. Netrvalo však dlouho a slyšeli jsme od rodin a kamarádů, jak státy v Evropě vyhlašují nouzový stav a dokonce zavírají hranice. Pro nás, v krásném letním světě na pláži, to byla ještě pořád velmi vzdálená realita. Když nám skupina dánských občanů oznámila, že ruší svůj pobyt a vracejí se na doporučení své vlády domů, přišlo mi to doopravdy tak trochu přemrštěné. Coviďák byl ale rychlý a důmyslný, šlo to rukcuk. Jednoho dne nám náš zásobovač potravin a vody oznámil, že za 5 dní přechází Kolumbie do zkušebního stavu karantény. Vydali jsme se tedy nakoupit zásoby potravin, abychom mohli pěkně trénovat a užívat sluníčka, když celý svět šílí. V té době nás sice již naši rodiče začali nabádat, abychom se vrátili, ale komu by se chtělo do studené a ještě ke všemu uzavřené Evropy.
Migrační policie
Ještě téhož večera dorazila migrační policie oznámit nám, že Kolumbie uzavře hranice a leteckou dopravu za 5 dní o půlnoci. Také přišli zkontrolovat všechny bělochy-turisty, jak dlouho již pobývají v Kolumbii a jestli v poslední době cestovali. U místních se totiž neočekává, že by měli na cestování. To bylo poprvé, co jsem jako běložka zažila “rasismus” na vlastní kůži. Pár turistům, kteří překročili kolumbijskou hranici v poslední 14 dnech, bylo dáno na výběr: buď podstoupit 14ti denní karanténu nebo okamžitě opustit zemi. Má kamarádka, která přiletěla do Kolumbie v této lhůtě, se rozhodla jít do karantény. Poslední turisté odcestovali. To byla středa a už nás tu zbývala na prstech spočitatelná hrstka cizinců. Od známých jsme slyšeli, že sedí na letištích ve snaze dostat se do Evropy, přičemž víc a víc letů je stornováno, takže tato možnost pro nás nepřicházela v úvahu. Než policie odjela, tak ještě stačila zakázat používání pláže. Víc než absurdní zákrok, 99% domorodců tu přežívá na rybách k snídani, obědu a večeři a dělí se o každé sousto s kýmkoli, koho potkají, nemluvě o tom, že i hygiena je velká neznámá.
Vysvobození
Ve čtvrtek nám najednou začalo docházet, že bychom tu taky mohli uváznout na dobu neurčitou a jelikož nám nebyl povolen kitesurfing, tak pro nás další pobyt velkou cenu neměl. V pátek ráno jsme se rozhodli, že se musíme přemístit. Jediná země, která ještě přijímala kohokoli, bylo moje milované Mexiko. Tak jsme si nechali zabookovat letenky na příští den. V té době nám z ministerstva zahraničí oznámili, že je moje kamarádka držena v karanténě proti právu a že se můžeme v sobotu ráno přesunout na 3,5 hodiny vzdálené letiště v Riohacha a letět do Bogoty. Milý zaměstnanec z ministerstva zahraničí nás dokonce na letišti vyzvedl (v Bogotě byl první den zákazu vycházení) a v neděli jsme letěli posledním letadlem mezi Bogotou a Cancúnem.
Co nikdo z nás, narozených v absolutní volnosti mysli a pohybu, nečekal, se stalo. Celý svět se uzavřel. V Cancúnu však jakoby se nic nedělo, letiště bylo sice prázdné, ale nikdo neměl roušky a na imigračním nám dali razítko na 6 měsíční pobyt s úsměvem. Vše šlo tak rychle, poslední storna našeho kitového kempu jsme dostali teprve před 6 dny a teď sedíme v Mexiku. Co je nejdůležitější, můžeme se volně pohybovat. Nejlepší bylo, že windfinder dokonce sliboval spoustu větru.
Přesunuli jsme se do Mahahualu, posledního městečka před Belizskou hranicí na kraji pomněnkově modrého karibského moře s jedním z největších ještě částěčně zachovalých korálových útesů na světě obklopeného pralesem plným krokodýlů a jaguárů. Za pár dnů uzavřeli jedinou příjezdovou cestu do Mahahualu aby kontrolovali pohyb osob. Uvnitř jsme si žili normální život. Pořádali jsme výlety na sever nebo jih po pobřeží překrásných karibských pláží. Když se nám nějaká líbila, tak jsme prostě zastavili a užívali s kitem buď vln, rovných vod chráněných korálovým útesem nebo jsme sjížděli několik kilometrů podél pobřeží na jih po průzračných vodách. Ti lenošnější jedinci nás po pár kilometrech vyzvedli. Vítr stál při nás, takže nám vlastně nic nechybělo. Jen jsem často cítila nespravedlnost vůči zbytku světa, který seděl za kamny a měl zákaz vycházení. Rozhodla jsem se však toto štěstí využít naplno.
Nebýt Corony, nevěřila bych, že tu větrná sezóna trvá až do června, určitě si tedy sbalte veliké kity a foil. Skoro každý den mezi 7. a 9. hodinou ranní je tu vítr a k tomu ještě tak 4x týdně přes den. Je to ještě jak turisty, tak i kitery neobjevené místečko a to jen 4 hodiny jízdy od letiště v Cancúnu.
I taková může být realita na pár místech naší planety.
Kitesurfové lekce
Domluvíme vám velmi spolehlivé a sympatické učitele tak neváhejte a napište nám
Cílová skupina
Všechny úrovně
Jídlo
Humr
Mexico: Tacos, kuřecí mole
Colombia: Arepa
čerstvé ovocné džusy
Ubytování
Mahahual, přímo u spotu, napiště nám a domluvíme vám super nabídku
Oblečení
plavky a boty do vody
Mexico: Prosinec - Leden dlouhý neopren na severní vítr
Vítr
Colombie 30 uzlů
Mexico 12 - 35 uzlů
Spot
choppy, vlny, rovná voda
Nejlepší období
Prosinec - duben
… V příštím díle se s vrátíme k pokračování evropského Roadtripu těšte se do Portugalska ...
Comments