Ti z vás, co jste nováčci v kitesurfingu, se jistě ptáte, copak to asi je ten downwinder. Ti zkušenější by to popsali jako putování s kitem po moři, většinou okolo pobřeží ale též mezi ostrovy. Je to většinou jedno veliké dobrodružství. Můžete si zařídit loď, aby vás doprovázela a vyzvedla, když by se například vyskytla nějaká neočekávaná potíž. Jako třeba kdyby přestalo foukat, kite rupnul a nebo by jste se zranili. Ne vždy však si k sobě berou lidi loď a to je pak zážitků na vyprávění. Takže se dneska máte na co těšit, já ji měla s sebou jen jednou a to byl taky jeden z těch nejdelších výletů, až jsem si připadala jako bych tomu moři náležela.
Poprvé jsem o možnosti takového bláznovství slyšela v Mexiku od mého supervizora, který mě zachraňoval na jetski v mých prvních týdnech kitesurfování. Na tomto spotu v blízkosti Cancunu - isla blanca - je mělká voda, tak nanejvýš po kolena, a tak jediná věc na kterou si musíte dát pozor jsou tu a tam se vyskytující rejnoci. V té době jsem se ještě dost bála hluboké vody a tak jsem si tohoto spotu doslova a dopísmene užívala. Absolutně jsem nedokázala pochopit, proč by se někdo vydával na několika kilometrové výlety okolo pobřeží, kde může být jakákoliv havěť.
Trvalo to několik let. Ale zase zpátky v Mexiku, tentokrát na ostrově Holbox jsem se zúčastnila mého prvního downwinderu. Vlastně jsem ho jako instruktorka vedla. Byl krátký, asi na 20 minut a měli jsme s sebou motorový člun. Užili jsme si to i když vítr už dosti opadával. Má to takový úplně jiný aspekt dobrodruha, který objevuje nové země. A to jen s kitem ve vzduchu a prknem pod nohama. Pak prostě dojedete na nějakou pláž poskládáte kite, a s prknem v ruce se vydáte domů.
Jak jsem tomu jednou přičichla, tak jsem si nedala ujít žádnou z dalších příležitostí. Krátce po mém příjezdu do Kolumbijského Cabo de la vela, do místa, kde je vždy vítr, jsem dostala nabídku zúčastnit se downwinderu s rodinou z Bogoty vedenou místním kitesurfařem. Vlastně jsem se k tomu tak trochu přichomítla, a tím jsem předpokládala, že je o vše postaráno. Měla to být dlouhá trasa, od nejsevernějšího cípu jižní Ameriky do Cabo de la vela, což je přímočaře 100 km. Prvně jsme se museli dostat na začátek našeho downwinderu. Naše cesta začala velmi brzy ráno, při východu slunce, což je v těchto končinách standardně celý rok okol 5:00. Po 3 hodinové a dosti namáhavé cestě pouští s impozantní krajinou plnou lagun a různých odstnínů žluté-hnědé až červené, jsme se dostali k laguně. Čekání na převozníka s lodičkou, jsme využili ochutnávkou místní speciality, totiž rybích empanád a mojí oblíbenou křupavou arepou s vajíčkem (volským vokem) uvnitř. Loď nás odvezla k místnímu ubytovńí s výbornou kuchyní, vede ji venezuelan a ti jsou velmi inovativní a pracovití. Ubytování Luzmila je taková oáza v poušti a to doslova a do písmene. Po příjezdu jsme strávili den kitesurfováním s hejnem plameňáků, které pobývá v místní laguně. Je to takové dobrodružné objevování různých ostrůvků, voda je tu mírně choppy, takže malé vlnky formují skokánky na kterých si můžete užívat krásné skoky. Odpoledne se pak vydáte k dunám a západ slunce, který je tu celoročně okolo 6, strávíte na nejsevernějším cípu jižní Ameriky. Ti odvážnější z vás si mohou vyzkoušet sandboarding, totiž snowboarding na dunách, který končí osvěžením v karibských vodách.
Na druhý den byl budíček na 7, abychom v 8 vyjížděli. Po svízelích, jako třeba sehnat pitnou vodu, té je tu vždy nedostatek, jsme byli okolo 9 na vodě. Bylo nás dohromady 7 a lodička. Podle zkušenosti nám ta 100 km cesta měla trvat 3,5 až 4 hodiny. I když se k tomu dá připočítat nějaká ta půlhodina či hodina. Kolumbijský čas má tak trochu jiné dimenze, než na co jsme zvyklí z centrální Evropy. První část našeho dobrodružství byla velmi zajímavá, zase lagunami s růžovoučkými plameňáky v zádech. Ale moc jsme si toho užívali, poskakovali, předháněli se v různých tricích a to byl teprve začátek. Po nějakých 2 hodinách se naše skupina dosti roztrhala. Jeden člen totiž neuměl jet po větru, taková základní schopnost na downwind, takže se i stalo, že se jeho kite stratil na obzoru. Ale zatím jsme si to užívali, objevovali jsme různé pláže, nebo zajížděli daleko do oceánu, to už jsme byli takové 3 hodiny na cestě. Náš nejpomalejší člen ale chtěl pokračovat a nechtěl se nechat odvézt na lodi. Vedoucí naší výpravy toho najezdil asi tak 2 krát tolik, svým bystrým okem byl vždy u těch, co ztratili prkno, a mžikem oka jim ho přivezl. To už jsem měla vypitou svoji půl litrovku, slunce pražilo a už jsem měla docela i hlad. A to jsme byli asi tak na půlce cesty. Dostala jsem 2 kolečka orea z lodi a jeli jsme dál. To už mi bylo jasné, že to byla taková místní organizace - neorganizace. Poslední 2 hodiny byly dosti vysilující, naše svaly již pořádně nefungovaly, vlny byly dosti veliké, takže jsme pořád jen padali. Já už jsem jen jela a pořád si opakovala: “Jen prosím nespadnout, jen se udržet na vodě.” Moře bylo studené a každý pád znamenal studenou koupel. Všichni jsem už prostě jen chtěli být doma, a to už jsme byli okolo 6 hodin na vodě. Za každým výběžkem moře, který se objevil na obzoru jsem očekávala skalnatý ostrůvek, který znamenal konec naší cesty. asi po 7 hodinách se tento ostrůvek konečně objevil. Srdce mi poskočilo. To nás však čekalo konečné stoupání proti větru, náš domov byl na dohled a my ne a ne se k němu dostat. I když jsme mohli konečně dát odpočinout jedné noze, byl to náročný konec. U večeře jsme si vyprávěli těžké prožitky posledních hodin a mohli jsme se jim z plna hrdla smát. Jeden z místních dodal, že tam venku, kde jsme jeli je také spousta žraloků. Byla jsem tak šťastná, že jsem to nevěděla předtím. Tím by byli poslední hodiny ještě těžší.
Zpětně to byl jeden z výborných zážitků, i když příště bych si to dala spíše na rychlost. 7 hodin na vodě pod skoro rovníkovým sluncem jen s půllitrovka vody a třemi oreo sušenkami je přece jen namáhavé. Za to odměna nás čekala, čerstvě chycený lobster na zelenině s rýží a smaženými banány.
Comments